Je to nedávno, co jste zažívali, milí studenti, vyučování tzv. distanční. V důsledku pandemie Covid 19, jste se museli držet dál od svých kamarádů, spolužáků, studentský život jste prožívali doma, za dveřmi. Mnozí jste zažívali samotu, trošku jinou, než je ta, kterou trpí člověk, který ztratí svého životního partnera. Museli jste být neustále doma, přes den většinou sami, či se sourozencem nebo rodiči. Nemohli jste se setkávat s kamarády, učiteli, trenéry, sousedy. Pokud jste se vypravili na procházku, potkávali jste obličeje zahalené do roušky. Neviděli jste pak, jak se člověk tváří, co si o vás myslí, zda jste mu sympatičtí, či je vůči vám třeba rezervovaný. Sociální kontakty jste udržovali pouze elektronicky. Stačilo vám to? Necítili jste vnitřní potřebu jít jen tak ven, s kamarády na hřiště, popovídat si, zasmát se, obejmout se? Ne, to opravdu po dlouhé období nebylo možné. Pak jste se cítili být sami, a to i přesto, že jste věděli, že máte spoustu přátel, známých, kteří na vás myslí, se kterými si můžete psát či volat. Přesto jste pociťovali jakousi sociální samotu. Máte rodinu, ale jste více sami se sebou, nemáte zážitky, které byste mohli sdílet se svými blízkými, s přáteli. Pociťujete pak možná jakousi prázdnotu, nenaplnění svých přirozených potřeb (spontánně se stýkat s kamarády).
To, že máte kolem sebe spoustu známých, mnoho přátel na Facebooku, ještě neznamená, že se nemůžete cítit osaměle. Oproti samotě je osamělost velmi nepříjemný stav, kdy si člověk myslí, že je na vše sám, nikdo na něj nemyslí, nebo alespoň ne do takové hloubky, kterou by pociťoval, při kontaktním setkání. To by se mohl dívat kamarádovi do obličeje, shledal v něm pochopení pro něj a jeho starosti a klidně i jen neverbální podporu, kterou nám může poskytnout očním kontaktem. Při virtuálním přátelství na Facebooku je obtížné si vytvořit k někomu hlubší vztah. Někteří lidé nejsou schopni mezi sebou komunikovat tak, aby se cítili uspokojeni. Potom se u nich může probouzet pocit osamělosti.
„Být v kontaktu s ostatními je považováno za základní lidskou potřebu, zásadní pro přežití a duševní pohodu. Mnoho lidí si bohužel svoji osamělost a s ní spojenou frustraci nechce přiznat, protože jsou přesvědčeni, že jim vyhovuje. Jejich fyzický i psychický stav to, ale ještě může zhoršit. Člověk se zrodil jako společenský živočišný druh. Odpradávna potřeboval tlupu, která drží pospolu a spolupracuje, bez ní by v divočině plné predátorů nepřežil. Proto se náš mozek vyvinul jako nástroj pro řešení vztahů. A i proto nebyl kdysi tím nejpřísnějším trestem poprava či vězení, ale vyhnání z tlupy, znamenající v daném pravěku jistou smrt. To vše máme dodnes v genech.
Osamělost je rizikovým faktorem pro vznik somatických a duševních poruch. Vede nejen k vyšší nemocnosti, ale i k úmrtnosti. Pocity osamění se spojují se zvýšenou úrovní sociální anxiety a studu, zároveň s nižším stupněm sebeúcty a asertivity. Tito lidé bývají introverty, mají problémy se zapojit do společenských aktivit.“
Milí studenti, rozhlédněte se, prosím, kolem sebe, uvidíte-li spolužáka, který sedí sám shrbený v lavici, který je zadumaný do svých starostí, nebo se nezapojuje do skupin na Facebooku, zkuste si k němu přisednout a chvíli si s ním popovídat. Přijměte ho mezi sebe a nabídněte mu sebe, spolužáky, jako nenahraditelnou oporu. Pomůžete tak člověku, svému spolužákovi, někomu, kdo sdílí vaši „tlupu“a měl by se v ní cítit bezpečně. Uděláte dobrou věc nejen pro něj, ale i pro sebe, ten hřejivý pocit je pak nepopsatelný!
Vaše psycholožka